8. 9. 2026
Jaroslav Denemark
V rozsudku ze dne 13. května 2026, sp. zn. 31 Cdo 213/2026, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil hned ke třem významným otázkám. Podnětem byl spor bývalého finančního ředitele o dlužnou mzdu za prosinec 2020, v němž se zaměstnavatel bránil jednak námitkou započtení proti pohledávce z náhrady škody uznané zaměstnancem, jednak tvrzením, že veškeré zákonné odvody z předmětné mzdy již odvedl, a nemůže mu tedy být uložena povinnost, kterou již jednou splnil.
Nejvyšší soud potvrdil dosavadní pravidlo, že nárok na dlužnou mzdu (obdobně jako na plat, náhradu mzdy a další plnění podléhající zákonným odvodům) soud zaměstnanci přiznává v tzv. hrubé výši, tj. včetně zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a částek pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Toto pravidlo však současně významně korigoval: provede-li zaměstnavatel uvedené odvody ze mzdy, která je předmětem řízení, ještě před rozhodnutím soudu, může soud zaměstnanci přiznat nárok na mzdu jen ve výši zbývající po odečtení odvedených částek – jejich odvedením příslušným orgánům totiž právo zaměstnance na odpovídající část mzdy zaniklo. Rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud se touto okolností nezabýval, ačkoli ji zaměstnavatel v odvolání namítal, a jeho závěr o přiznání mzdy v hrubé výši byl proto předčasný.
Rozhodnutí přineslo rovněž zásadní změnu judikatury v otázce určitosti započtení. Velký senát opustil dosavadní praxi (rozsudky sp. zn. 32 Cdo 565/2019 a 23 Cdo 3407/2020) a uzavřel, že jednostranné právní jednání spočívající v započtení není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, započítávající strana neurčí, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají. Důvodem je, že § 1982 odst. 2 o. z. – na rozdíl od předchozí úpravy – výslovně odkazuje na obdobné použití pravidel o splnění; zaniklé pohledávky se proto určí podle § 1932 odst. 1 a § 1933 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud svůj závěr podepřel srovnáním s německou, rakouskou i québeckou úpravou, Návrhem společného referenčního rámce (DCFR) i nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/25. Konečně soudům vytkl, že při hodnocení e-mailové komunikace kladly nepřiměřený důraz na jazykové vyjádření a řádně nezjišťovaly skutečnou vůli jednajícího podle § 555 a § 556 o. z., ačkoli měly přihlédnout ke všem předcházejícím i následným okolnostem, včetně předpokladu racionálního jednání stran. Pro praxi z rozhodnutí plyne jednoznačné doporučení pro zaměstnavatele: byly-li odvody z dlužné mzdy již provedeny, je nezbytné tuto skutečnost v řízení aktivně tvrdit a doložit, jinak hrozí riziko duplicitního plnění.
