21. 7. 2026
Jaroslav Denemark
V nálezu ze dne 21. dubna 2026, sp. zn. II. ÚS 3335/25, Ústavní soud opětovně připomněl povinnost obecných soudů respektovat při výkladu smluv autonomii vůle smluvních stran. Stěžovatelka se po jednom ze svých společníků (bývalém jednateli) domáhala zaplacení 3 282 676,73 Kč z pohledávky, kterou nabyla od své dceřiné společnosti smlouvou o postoupení pohledávek z roku 2020. Vedlejší účastník přitom za stěžovatelku smlouvu o postoupení tehdy sám podepsal jako její jednatel a o existenci závazku vůči postupiteli v rozhodné době nepochyboval. Přesto Obvodní soud, Městský soud i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že smlouva o postoupení je pro absenci výčtu konkrétních pohledávek neurčitá a tudíž nicotná (§ 553 odst. 1 o. z.), a žalobu zamítly. Šlo přitom o věc skutkově i právně srovnatelnou s případem, jejž Ústavní soud již řešil nálezem ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. III. ÚS 2668/25, jímž zrušil obdobná rozhodnutí týchž obecných soudů.
Ústavní soud i nyní vyhověl ústavní stížnosti a všechna napadená rozhodnutí zrušil. Vyšel z ustálené premisy, že autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu a soud musí při interpretaci smlouvy postupovat nikoli tak, jak má smlouva podle něj být „bezvadná“, ale tak, aby naplnil to, co jednotlivec smlouvou skutečně sledoval. Klade-li soud nepřiměřené formální požadavky na právní jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které strany zamýšlely, porušuje autonomii vůle chráněnou čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy a tím i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V konkrétní rovině Ústavní soud zdůraznil zásadní rozlišení: nejasnost ohledně toho, jaké pohledávky tvoří množinu „všech pohledávek“, není totéž jako neurčitost smlouvy. Případná nejistota o existenci jednotlivé pohledávky je komplikací při jejím vymáhání či započtení, nikoli vadou určitosti samotného právního jednání. Skutkový závěr obecných soudů o neurčitosti smlouvy proto označil za „v extrémním rozporu s tím, co vyšlo v řízení najevo“. Současně připomněl, že obecné soudy jsou vázány nálezovou judikaturou Ústavního soudu i ve skutkově obdobných věcech (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 13 o. z.), odklon je možný jen ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech.
