25. 8. 2026
Jaroslav Denemark
V rozsudku ze dne 28. května 2026, sp. zn. 23 Cdo 418/2026, se Nejvyšší soud vyslovil k dosud neřešené otázce, zda mohou být náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti druhé strany skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. Podnětem byl spor ze smlouvy o dílo, v němž se zhotovitelka bránila zápočtem pohledávky na náhradu škody spočívající v mzdových nákladech zaměstnanců, kteří měli být po dobu prodlení objednatelky s dodáním projektové dokumentace „blokováni“ pro daný projekt.
Nejvyšší soud potvrdil, že marně vynaložené mzdové náklady mohou obecně představovat skutečnou škodu, avšak výhradně za předpokladu naplnění standardních zákonných podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, tedy porušení povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Žádná další podmínka, včetně požadavku na smluvní ujednání o nepřetržité rezervaci pracovních kapacit, ze zákonné úpravy neplyne. Rozhodující je faktický stav, kdy podmínkou vzniku takové škody je, že náklady byly skutečně vynaloženy zbytečně, tj. že dotčení zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke které byli zaměstnáni, ani jinou pracovní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, přestože jim byla mzda vyplacena. V posuzované věci však soudy nižších stupňů po rozsáhlém dokazování zjistily, že tzv. zařazením zaměstnanců do projektu byla vůči objednatelce toliko deklarována jejich připravenost k plnění díla; tito zaměstnanci nebyli vyloučeni z možnosti vykonávat pro zhotovitelku jinou činnost a takovou činnost také skutečně vykonávali. Dovolání proto Nejvyšší soud zamítl, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na tvrzené premise o nutnosti smluvní rezervace, ale na skutkovém zjištění, že k reálné blokaci kapacit nedošlo.
Rozsudek přináší praxi dvojí sdělení. Na jedné straně potvrzuje, že cesta k náhradě marně vynaložených mzdových nákladů je právně otevřená a nelze ji podmiňovat existencí zvláštního smluvního ujednání; navazuje tím na ustálenou judikaturu k marně vynaloženým nákladům jako skutečné škodě (např. sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, R 71/2008 či R 124/2017). Na straně druhé zdůrazňuje, že úspěch takového nároku závisí zcela na unesení důkazního břemene ohledně toho, že dotčené kapacity nebylo možné využít jinak.
