Ústavní soud: Neprokázané obvinění ze sexuálního násilí samo o sobě nedokládá, že šlo o obvinění křivé

Ústavní soud: Neprokázané obvinění ze sexuálního násilí samo o sobě nedokládá, že šlo o obvinění křivé

V nálezu ze dne 15. května 2026, sp. zn. I. ÚS 1507/25, Ústavní soud zrušil rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jimiž byla stěžovatelka odsouzena za přečin křivého obvinění bývalého partnera ze znásilnění k podmíněnému trestu odnětí svobody. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka o znásilněních vědomě lhala s úmyslem přivodit partnerovi trestní stíhání a znevýhodnit jej v opatrovnickém řízení; opíraly se přitom mimo jiné o skutečnost, že prověřování podezření ze znásilnění bylo policejním orgánem odloženo.

Ústavní soud shledal v tomto přístupu vady ústavní intenzity. Zdůraznil, že cílem účinného vyšetřování podezření ze spáchání násilných trestných činů není vyvracení hájitelných tvrzení potenciální oběti; orgány činné v trestním řízení musí k jejímu popisu událostí přistupovat bez předpojatosti jako k možné verzi skutkového děje, a to bez ohledu na to, zda se nakonec podaří opatřit důkazy umožňující obvinění či odsouzení podezřelého. Současně platí, že neprokázání hájitelného tvrzení o sexuální trestné činnosti neznamená, že muselo jít o křivé obvinění – neprokázání obvinění značí pouze nedostatek průkazných důkazů, nikoli pozitivní závěr o jeho nepravdivosti či o úmyslu někoho křivě obvinit. Zásady presumpce neviny a in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se přitom uplatní zrcadlově jak vůči domnělému pachateli sexuálního násilí, tak vůči jeho domnělé oběti, a tedy i vůči domnělému pachateli křivého obvinění.

V rovině konkrétních pochybení Ústavní soud vytkl obecným soudům zejména to, že ze znaleckého závěru o plné příčetnosti stěžovatelky dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu; jde však o dvě samostatné kumulativní podmínky trestní odpovědnosti a z jedné nelze odvozovat druhou. Soudy se dále nevypořádaly s vyjádřením znalkyně připouštějícím, že stěžovatelka mohla určité sexuální praktiky subjektivně vnímat jako znásilnění, bagatelizovaly obsah elektronické komunikace předložené obhajobou i lékařské zprávy dokládající dřívější domácí násilí a nereflektovaly vysvětlení, proč stěžovatelka věc neoznámila dříve. Předpoklad, že skutečná oběť by se nutně svěřila blízké osobě, označil Ústavní soud za projev tzv. mýtu ideální oběti, který je právně nepřípustný a odporuje ústavnímu pořádku. Věc se nyní vrací obecným soudům, které budou muset posoudit, zda byl přímý úmysl prokázán mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.