6. 10. 2026
Jaroslav Denemark
V nálezu ze dne 17. června 2026, sp. zn. II. ÚS 45/26, Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byla zamítnuta žaloba cestujících o zaplacení paušální náhrady podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 za zpoždění letu z Prahy do Malagy o téměř čtyři hodiny. Obvodní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí řízení letového provozu o postupném posouvání odletových časů (tzv. slotové koordinace) představuje mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, a nárok na kompenzaci proto nevznikl. Žalobci přitom v řízení výslovně navrhli položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a odkázali na judikaturu rakouských soudů, podle níž je nové přidělování slotů z důvodu přetížení vzdušného prostoru součástí běžného provozního rizika leteckého dopravce; soud se však s tímto návrhem nijak nevypořádal.
Ústavní soud shledal v tomto postupu porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Připomněl, že vnitrostátní soud rozhodující jako soud poslední instance ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se nemusí na Soudní dvůr obrátit pouze tehdy, není-li předmětná otázka unijního práva významná pro řešení věci, existuje-li k ní již ustálená judikatura Soudního dvora (acte éclairé), případně je-li výklad a správná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že nedává prostor rozumným pochybnostem (acte clair). Navrhne-li položení otázky sám účastník řízení, je kvalifikovaným pochybením, nevypořádá-li se soud s takovým návrhem vůbec, anebo učiní-li tak nesrozumitelně či neudržitelným způsobem. Tím, že se obvodní soud úvahou o (ne)předložení předběžné otázky vůbec nezabýval a nevysvětlil, kterou z výjimek aplikoval, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a dopustil se protiústavní libovůle. Ústavní soud současně zdůraznil, že již samotné povědomí o odlišném výkladu téhož unijního ustanovení soudy jiného členského státu zakládá pochybnost o tom, že jde o acte clair – český soud sice není judikaturou rakouských soudů vázán, musí však vysvětlit, proč považuje svůj výklad za správný.
Nález navazuje na skutkově i právně prakticky totožný nález sp. zn. II. ÚS 2549/24 a na dřívější judikaturu k povinnosti odůvodnit nepoložení předběžné otázky. Pro praxi má dvojí význam. V rovině procesní posiluje postavení návrhu na položení předběžné otázky jako účinného nástroje – soud jej nemůže mlčky přejít, a to zejména v bagatelních věcech, kde je soud prvního stupně současně soudem poslední instance ve smyslu čl. 267 SFEU. V rovině hmotněprávní pak zůstává otevřena podstatná otázka výkladu nařízení č. 261/2004: podle rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech C-402/07 a C-432/07 musí být pro závěr o mimořádné okolnosti splněny dvě kumulativní podmínky – událost se musí vymykat účinné kontrole dopravce a současně nesmí být z důvodu své povahy či původu vlastní běžnému výkonu jeho činnosti. Obvodní soud se přitom vyjádřil pouze k první z nich. Ústavní soud výslovně nepředjímá, že by předběžná otázka musela být položena; obvodní soud však bude muset svůj procesní postup řádně odůvodnit.
