29. 9. 2026
Jaroslav Denemark
V nálezu ze dne 11. června 2026, sp. zn. III. ÚS 1320/25, Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze vydané ve sporu o náhradu škody ve výši 7,5 mil. Kč ze smlouvy o poskytování poradenství v oblasti obchodu s plynem. Odvolací soud sice potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, avšak na základě zásadně odlišného právního posouzení, jelikož klíčové smluvní ujednání shledal neplatným pro neurčitost, kterou nelze odstranit ani výkladem. Neplatnost či neurčitost tohoto ujednání přitom v celém řízení nenamítala žádná ze stran a odvolací soud účastníky se svým názorem předem neseznámil; stěžovatelka se o něm dozvěděla až z vyhlášeného rozsudku.
Ústavní soud shledal v tomto postupu porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a odepření práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Připomněl, že dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, je povinen účastníky s tímto názorem seznámit a poskytnout jim prostor k vyjádření i k případným důkazním návrhům; jinak se jeho postup stává nepředvídatelným a rozhodnutí překvapivým. Tato povinnost se uplatní i tehdy, kdyby aplikace nového právního názoru z hlediska skutkového stavu nevyžadovala doplňování nových skutečností a důkazů. V posuzované věci to platilo tím spíše, že dílčí odlišné závěry odvolacího soudu mohly být v případě jiného posouzení smluvního ujednání způsobilé změnit i jeho další navazující závěry.
Druhý závěr nálezu má obecnější procesní dosah. Nejvyšší soud se námitkou překvapivosti odmítl zabývat s odůvodněním, že jde o vadu řízení, k níž při nepřípustném dovolání přihlížet nelze (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ústavní soud takový postup odmítl: procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v nesprávné aplikaci či výkladu procesního práva, případně v porušení ústavně zaručených práv účastníka, může být způsobilým dovolacím důvodem i právní otázkou podle § 237 o. s. ř., je-li v dovolání uplatněno zákonným způsobem. Odmítne-li Nejvyšší soud takové dovolání jen proto, že namítané pochybení lze současně kvalifikovat jako vadu řízení, poruší právo dovolatele na soudní ochranu. Nález tak navazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a pro praxi přináší jasné vodítko: procesní vadu je v dovolání třeba formulovat jako konkrétně vymezenou otázku procesního práva a v takovém případě se jí Nejvyšší soud musí věcně zabývat.
