27. 1. 2026
Jaroslav Denemark
Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3134/2024 ze dne 22. 10. 2025 zabýval situací, kdy se jedna osoba vydává za jinou a jejím jménem právně jedná. Nejvyšší soud se v této souvislosti přihlásil k závěrům odborné literatury a dovodil, že takové jednání je třeba posuzovat podle ustanovení o zastoupení.
V konkrétním případě je nutné zkoumat, zda druhá smluvní strana měla v úmyslu jednat se skutečným nositelem jména, za kterého se jednající osoba vydávala, nebo zda chtěla jednat s osobou fakticky jednající. Pokud měla druhá strana vůli jednat s reálným nositelem jména, pohlíží se na osobu, která se za něj neoprávněně vydávala, jako na zástupce. Jedná-li taková osoba bez zástupčího oprávnění, posuzuje se její jednání jako nezmocněné jednatelství ve smyslu § 440 občanského zákoníku.
Podle § 440 občanského zákoníku platí, že překročí-li zástupce své zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud zastoupený toto překročení schválí bez zbytečného odkladu. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že pro takovou ratihabici není stanovena žádná zvláštní forma. Schválení tedy může být učiněno i konkludentně, a to dokonce i v případech, kdy zákon pro samotné právní jednání vyžaduje určitou formu (např. formu písemnou).
Konkludentní ratihabice může spočívat rovněž v tom, že zastoupený přijme plnění z právního jednání učiněného nezmocněným jednatelem, čímž se zároveň zaváže k odpovídajícímu protiplnění podle tohoto právního jednání.
Z praktického hlediska toto rozhodnutí potvrzuje, že i právní jednání učiněné osobou vystupující neoprávněně jménem jiného může dodatečně vyvolat zamýšlené právní účinky, pokud je zastoupeným bez zbytečného odkladu schváleno, a to i konkludentně. Zastoupení by proto měli věnovat zvýšenou pozornost svému následnému chování, zejména přijímání plnění, neboť i takové jednání může být vykládáno jako ratihabice nezmocněného jednatelství.
