19. 2. 2026
Jaroslav Denemark
Podle § 2005 odst. 1 občanského zákoníku platí, že odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti smluvních stran. Zároveň však § 2005 odst. 2 občanského zákoníku stanoví důležité výjimky z tohoto pravidla. Odstoupení od smlouvy se mimo jiné nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěly, práva na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti ani ujednání, která mají vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy.
Z uvedeného plyne, že ačkoli odstoupením od smlouvy zásadně zaniká celý obsah závazku, tedy veškerá práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající, mimo jiné nároky vzniklé ze sankčně-kompenzačních institutů (např. smluvní pokuta nebo náhrada škody) tím automaticky nezanikají. Platí přitom, že po účincích odstoupení již nové nároky ze smluvní pokuty nevznikají, avšak nárok, který vznikl v důsledku porušení povinnosti před odstoupením, trvá i nadále.
K této otázce se nedávno vyjádřil také ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1551/2025, ze dne 10. 12. 2025. Nejvyšší soud v něm dovodil, že úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran podle § 2005 občanského zákoníku je třeba považovat za dispozitivní.
Z toho vyplývá zásadní praktický závěr: smluvní ujednání, která limitují výši náhrady škody nebo smluvní pokuty (např. stanovením maximální hranice odpovědnosti ve výši určitého procenta z ceny plnění), mohou zavazovat smluvní strany i po odstoupení od smlouvy, pokud:
Jinými slovy, smluvní limitace odpovědnosti nepřestává automaticky platit jen proto, že došlo k odstoupení od smlouvy. Pokud tedy smlouva například omezuje výši náhrady škody či smluvní pokuty na 10 % kupní ceny, tento limit se uplatní i při vypořádání nároků po odstoupení, a to i tehdy, když samotný závazek jako celek zanikl.
