24. 2. 2026
Jaroslav Denemark
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1551/2025, ze dne 10. 12. 2025, vyjádřil k povaze § 2898 občanského zákoníku, podle něhož se nepřihlíží k ujednáním, která předem vylučují nebo omezují povinnost k náhradě újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
Uvedené ustanovení je dlouhodobě předmětem odborné diskuse, zejména pokud jde o jeho kogentní povahu a možnost jejího prolomení smluvní autonomií stran.
Část právní doktríny zastávala názor, že § 2898 občanského zákoníku je sice kogentním ustanovením, jehož účelem je ochrana legitimního očekávání smluvní strany, že druhá strana bude plnit své povinnosti řádně a v dobré víře, avšak že tato kogentnost může být prolomena v situacích, kdy je tento předpoklad legitimního očekávání vědomě a jednoznačně vyloučen. Podle tohoto výkladu by v případě, kdy si smluvní strany výslovně a srozumitelně ujednají omezení náhrady újmy i pro případ úmyslného porušení smluvní povinnosti, odpadal smysl ochrany, kterou § 2898 sleduje.
Proti tomuto přístupu však stála opačná část doktríny, podle níž je § 2898 občanského zákoníku absolutně kogentním ustanovením, jehož účinky nelze smluvně vyloučit ani omezit, a jakýkoli odklon od něj nutně vede k nicotnosti takového ujednání.
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí jednoznačně přiklonil k tomuto druhému výkladu. Dospěl k závěru, že § 2898 občanského zákoníku je absolutně kogentní normou, jejíž účinky nelze prolomit ani výslovnou vůlí smluvních stran. Tento závěr Nejvyšší soud opřel zejména o jazykový výklad ustanovení, jeho smysl a účel a vůli zákonodárce vyjádřenou v důvodové zprávě.
Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že při relevantní (vážně míněné) kontraktaci smluvní strany jednají – a mají jednat – se shodným záměrem své smluvní povinnosti splnit. Právní řád proto nepřipouští, aby si strany předem sjednaly vyloučení či omezení odpovědnosti za újmu způsobenou úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, neboť by tím byla narušena základní ochranná funkce soukromého práva.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu má významné praktické dopady zejména pro smluvní praxi, v níž jsou běžná ujednání o limitaci odpovědnosti. Potvrzuje, že jakákoli smluvní ujednání směřující k omezení či vyloučení odpovědnosti za úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobenou újmu jsou bez právních účinků, a to bez ohledu na míru informovanosti či vyjednávací sílu smluvních stran.
