K opomíjení pravidla autonomie vůle obecnými soudy

K opomíjení pravidla autonomie vůle obecnými soudy

Zejména po rekodifikaci soukromého práva došlo k výraznému posílení zásady autonomie vůle, resp. legální licence, jako jedné ze základních zásad soukromoprávních vztahů. Tato zásada se promítá i do výkladu právních jednání, přičemž soudy by neměly klást nepřiměřené požadavky na jejich formální stránku a tím jim odnímat právní účinky, které jednající zamýšleli.

Význam autonomie vůle jako klíčového principu soukromého práva akcentoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2668/25 ze dne 12. 11. 2025. Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že zásada autonomie vůle dává jednotlivcům právo volby právně relevantního chování, přičemž její projevy lze soustředit do čtyř základních rovin:

(i) autonomie rozhodnutí, zda právní jednání učinit, či nikoliv;

(ii) autonomie volby adresáta právního jednání;

(iii) autonomie volby obsahu právního jednání; a

(iv) autonomie volby formy právního jednání.

Pokud obecné soudy kladou nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a v důsledku toho mu upírají právní účinky, které jednající zamýšleli, dochází tím k porušení zásady autonomie vůle. Ta je přitom chráněna ústavním principem, podle něhož může každý činit vše, co není zákonem zakázáno. Takový postup soudů současně představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu.

Z praktického hlediska nález potvrzuje, že při výkladu právních jednání je třeba klást důraz na skutečnou vůli jednajících, nikoli na přepjatý formalismus. Soudy by měly upřednostňovat takový výklad, který zachovává zamýšlené právní účinky jednání, a nezasahovat do autonomie vůle účastníků prostřednictvím nepřiměřených formálních požadavků.