13. 5. 2026
Jaroslav Denemark
V rozsudku ze dne 26. února 2026, sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, se Nejvyšší soud poprvé uceleně vyslovil k pravidlům pro výklad pokynu zaměstnavatele (resp. vedoucího zaměstnance) k výkonu práce. Podnětem byl spor o náhradu škody, jejíž vznik souvisel s úspěšným phishingovým útokem: pachatel se vydával za generálního ředitele a prostřednictvím e-mailové komunikace přiměl tehdejšího ředitele divize financí k přeposlání žádosti o platbu 47 000 EUR podřízené ředitelce sekce účetnictví; přeposlaný e-mail byl opatřen pouze stručným dovětkem „J., prosím..“. Podřízená následně zadala platbu, která byla provedena. Spor se vedl zejména o to, zda uvedený e-mail lze považovat za pokyn k provedení platby a v jakém rozsahu nese za škodu odpovědnost ředitel divize financí ve srovnání s podřízenou ředitelkou.
Nejvyšší soud uzavřel, že pokyn k výkonu práce není právním jednáním, ale tzv. faktickým jednáním; na takové jednání se nevztahují důvody neplatnosti a zkoumat lze pouze to, zda k němu došlo a zda bylo učiněno oprávněnou osobou. Pro potřeby každodenní praxe je však třeba, aby se pravidla výkladu projevu vůle podle § 556 občanského zákoníku použila obdobně i na výklad faktických jednání v pracovněprávních vztazích, včetně pracovních pokynů. Rozhodující je tedy úmysl jednajícího (je-li druhé straně znám či musel-li o něm vědět), jinak objektivní význam projevu vůle, s přihlédnutím k předchozí i následné komunikaci a k zavedené praxi; v pracovním právu se současně uplatní zásada výkladu nejpříznivějšího pro zaměstnance (§ 18 zák. práce). V posuzovaném případě pak e-mail s dovětkem „J., prosím..“ nebylo možné hodnotit izolovaně, v kontextu předchozích telefonátů a e-mailů představoval pokyn k provedení platby, byť bez náležitostí požadovaných vnitřními předpisy.
Druhým významným závěrem je výklad pojmu „míra zavinění“ u solidárně zavázaných zaměstnanců podle § 257 odst. 5 zákoníku práce: nezahrnuje jen samotnou formu zavinění, ale také to, jak významné bylo zaviněné porušení povinností jednotlivých zaměstnanců pro vznik celkové škody. Protože to byl právě vedoucí zaměstnanec, kdo svým jednáním přesvědčil podřízenou o legitimitě požadavku a prosadil realizaci vadného pokynu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho míra zavinění nemůže být nižší než 75 % (podřízené pak nejvýše 25 %); odvolací soud, který rozdělil odpovědnost rovnoměrně 50:50, tak věc posoudil nesprávně a rozhodnutí bylo v této části zrušeno.
